Pavlína Brzáková


Pavlína Brzáková (1972) vystudovala obor etnologie na FFUK, kde také získala doktorát. Zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Od roku 2000 pracovala jako redaktorka Literárních novin, od roku 2002 jako šéfredaktorka dětského měsíčníku Mateřídouška. Od roku 2003 působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace (www.regenerace.cz). Je spoluzakladatelkou a aktivní členkou občanského sdružení Šamanská jurta (www.samanskajurta.cz).

Vydala dvě knihy sibiřských pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté následovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – Štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Pro děti napsala pohádkový příběh Helinda a Klekánice (2009). Je spoluautorkou knihy Ze mě – Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška(2011).

 Jak to všechno začalo

NARODILA JSEM SE se šesti prsty na levé ruce. V porodnici mi šestý prst ustřihli – od té doby mám pocit, že mi něco chybí.
Moje dětství se spojilo se zvířecím hřbitovem, děda tam pochovával ptáky, kočky, psy a myši. Jeden čas jsme spolu hodně chodili a sbírali mrtvá zvířata. Skladovali jsme je, a když se jich sešlo víc, vzal děda bedýnku a vynesl je nad nádrž na kopec, kde se nacházelo ono místo. Nízké borovice rostoucí kolem hřbitůvku chránily hroby tak, že se na nich držely kříže a věnce i za špatného počasí. Převážně jsme pohřbívali zvířata, která umřela přirozenou smrtí, výjimkou bylo jen několik koťat, co babička tajně utopila v hrnci. Říkali jsme jim pak „neviňátka“ a babičce Herodes.
Zvířecí pohřby se nijak dlouho neodkládaly, pohřbívalo se takřka okamžitě. Jen jeden hřbitovní přírůstek čekal na své pohřbení víc jak čtyři měsíce. Byl to holub, co sešel stářím a už nelítal. Našla jsem ho na návsi pod stožárem elektrického vedení a stali jsme se nerozlučnými přáteli. Sedával mi na rameni, trpělivě stál frontu u řezníka, čekal se mnou na silnici na družstevní oběd nebo mě doprovázel do kravína, kde pomáhal mně a mé mamince při krmení telat. Vysloužil si přezdívku Cvičený, a ještě než umřel, poznala naši nerozlučnou dvojici celá vesnice.
Už od dětství jsem hodně přemýšlela o smrti. Když zemřel můj dědeček a všichni se šli na jeho tělo podívat do kostela, měla jsem dojem, že se spletli, protože stál vedle mě. Nikdy mě doopravdy neopustil. Byl se mnou i o mnoho let později, když jsem již seděla ve vlaku a řítila se na východ po transsibiřské magistrále. Tenkrát kdosi hodil kámen do okna a já prožila velmi zvláštní věc – nějaká síla mě přitiskla ke stěně o zlomek vteřiny dřív, než se rozsypalo sklo a kámen proletěl místem, kde jsem předtím seděla. Zachránil mě dědeček.
Zájem o pomíjivost mě přivedl k hlíně a starým střepům. Během gymnazijního studia jsem se účastnila archeologických výzkumů. Jezdila jsem vykopávat nádoby ke Kostelci nad Černými lesy, na kopec Oškobrh, rýpala se ve středověkém záchodě v Nymburce. Taky jsem psala kroniku naší vesnice Osek, protože mě vzrušovalo dotýkání se minulosti. Psal se rok 1988 a já se seznámila s devadesátiletou hospodskou, paní Lejskovou, jejíž manžel byl legionářem v Rusku. V tajemném deníku psaném českorusky se Josef Lejsek zmiňoval o záhadném pokladu, který údajně legionáři z Ruska ukradli a jako základní kapitál vložili do Legiobanky. Pak jsem objevila ročenku z roku 1930, kde jsem se dočetla, kolik bylo legionářů v každé vesnici na Královéměstecku a vydala se na kole po vesnicích, abych se o pokladu dozvěděla víc.
Posledním žijícím legionářem byl pan Zajíc. Bydlel od naší vesnice úplně nejdál. Ve svých pětadevadesáti letech si pamatoval jen jednu bitvu, při které se skrýval na nějakém vršku. Předvedl mi, jak po něm pálili a jak je všechny postřílel. O pokladu nevěděl nic.
Myšlenka vypátrat poklad mě přivedla k hromadám knih o našich legiích v Rusku. Tahle země se přede mnou otevřela v celé své šíři a kráse. Divoké Rusko způsobilo, že jsem na poklad úplně zapomněla. Sibiř, divoká zvířata, les a bažiny, tohle všechno bylo najednou mnohem silnější. K tomu všemu mě ještě přijali na obor etnologie na Filosofické fakultě. Zmocnil se mě neklid a já věděla, že jakmile to půjde, sednu na vlak a vyrazím…
Posléze se k zájmu o etnografii Sibiře přidal také zájem o duchovní vidění světa sibiřských národů. Zaujalo mě a pohltilo neviditelné umění šamanů.

                                                        (Z knihy Modřínová duše – sibiřský cestopis, Eminent 2005)

                                                                                                         Pavlína Brzáková



                                                          zpět