Staré rány    Přehrát

Bylo-nebylo. Pohádka-nepohádka. Omšelé příběhy náhle ožívají... Bylo-nebylo, stalo se – nestalo. Jen letmá vzpomínka zůstala, z hluboké paměti vyklouzla a jako vlaštovka na jaře z rozličných krajů předalekých k nám zaletěla…

Tenhle příběh se přihodil čísi babičce:

Za Dubnicí nad Váhom se rozkládá lesík. Jako dítě si v něm Barborka hrávala, kousek za dědinou. V břízkách se shlížela, panenky do mechu kladla – tu z kytiček-voniček, ze dřeva, z klasů, co našla, všelijak to poskládala, do pohádky to celé proměnila.

Toho dne se zdržela v lesíku déle. Už se smrákalo, bylo chladno, vytáhla z kapes rukavice. Panenku-polínko strčila za kabátek, a že půjde domů. Ale něco ji přimělo, že se zastavila. Doběhla k malému smrčku, za kterým uslyšela hlasy.

Viděla divný průvod. Pánové a dámy v černých šatech. Děti. S kufry, prachem na šatech, někam pospíchající, s očima plnýma strachu. A Jura s nimi, ten od sousedů, a Janko, tak nějak v horečce, oči mu svítí jako divému, zpocené ruce do kalhot otírá a rozhlíží se kolem, jakoby stromy a keře pročesával…

Pak se to semlelo, byla to chvilka. Janko a Jura pistole vytáhli a už se to mělo dokrvava, krev tekla a lidi křičeli. Barborka zaplakala. Panenka-polínko jí vypadla, jak spěchala pryč, utíkala, hlavinka se jí třásla, jen aby domů doběhla co nejdřív.

Jura byl dříve než Janko hotov a holčičku zahlídl. Obloukem jí nadeběhl a cestu domů zatarasil. A teď – dítě – chceš-li živá být, přísahej, žes nic z toho tady neviděla! A holčička přísahala. Co živa potom byla, o tom mlčela, ač ji to tížilo sebevíc. Ani když po válce hroby těch okradených a zabitých Židů objevili, nikomu o tom nic neřekla. Úřady pak mrtvé připsali na účet nacistům.

Až na smrtelné posteli stařičká Barbora promluvila. Své vnučce všechno pověděla, o svém strachu o sebe a o své blízké.

Tady v horách se těžko zapomíná. Země se očišťuje a ještě po desítkách let vyplavuje svoje staré rány…