Duše – jsme ukryti v tom, co děláme
Témata

DUŠE - JSME UKRYTI V TOM, CO DĚLÁME

Nikdo v naší civilizaci jistě nepochybuje, že existuje u každého člověka intimní zóna, do níž druhému zasahovat nepřísluší. Pak se ale stane, že když někdo příliš lpí na svém hrnečku, propisce nebo plyšovém medvídkovi, druzí se mu smějí. Ochrana osobních předmětů má však podle šamanů hluboký smysl: na věcech, kterých se často dotýkáme, zůstává naše „duše“.

Cokoliv děláme, tvoříme, čehokoliv se dotýkáme, nese stopy naší duše. Nejen naše nehty a vlasy, o nichž píše literatura, jsou použitelné v rámci magických operací. Jsme dotknutelní i prostřednictvím předmětů, s nimiž býváme v častém kontaktu a které jsou syceny naší „duší“; energetickým biopolem, jak tento jemný energetický oblak kolem našeho těla nazývají psychotronici.

Tradiční národy kladou velký důraz na „duchapřítomnost“ (dušepřítomnost), stav bdělé pozornosti. Za nemocemi a životními potížemi vidí střety s nepřátelskými energiemi, jako jsou uřknutí, uhranutí a prokletí. Lidé v tradičních společnostech nepodceňují náhlý úlek nebo vytržení ze spánku, protože to všechno jsou příležitosti, kdy člověk může o svou duši či o její část přijít. Z podobných důvodů nepřijímají bezmyšlenkovitě dárky od neznámých lidí. Zbavují domy cizích energií, čistí veškeré prostory, kde se setkávají s cizími lidmi. Své domy a domovy rituálně očišťují při různých příležitostech: nejčastěji před nastěhováním se do starého domu, kde předtím žil někdo jiný nebo kde někdo zemřel. V tajze dosud existují pohřebiště, na nichž visí ve vacích svázané věci zemřelého. Příbuzní tyto předměty záměrně nedědili, protože by jejich prostřednictvím zůstávali v kontaktu se zemřelým. Také se nikdy nestalo, že by je z hrobu někdo zcizil, neboť obava z přivolání zemřelého je široce rozšířena.
 

předchozí téma     další téma