ŠAMANI JIŽNÍ SIBIŘE

Pavlína Brzáková
Koktejl, duben 2013

Na břehu Malého Jeniseje hoří vatra v betonovém ohništi. Nedaleko ní klečí před obětištěm z kamenů šamanka Aj-čurek. V rukou třímá na tácu povařený tuk z beraní zadnice, přináší oběť duchům místa a vzývá je svým táhlým zpěvem. Její píseň je košatá jako koruna stromu a ostrá jako nabroušený nůž.

Zatímco dopoledne vypadá jako copaté děvčátko, k večeru se proměňuje ve vlasatou lítici plnou agrese a zloby. Téhle stárnoucí Tuvance je přes čtyřicet let a neuvěřitelně rychle střídá všemožné proměny. Dokáže pobláznit mladíky i zralé muže. Má v sobě zvláštní sílu, o které místní lidé nepochybují. V Kyzylu, v hlavním městě autonomní republiky Tuva, která je součástí Ruska, je Aj-čurek nejznámější šamankou. Je rok 2006 a Aj-čurek dosahuje vrcholu svých šamanských sil. Místní lidé o ní říkají, že je ze zdejších šamanů a šamanek nejsilnější.
 

V REPUBLICE TUVA

Tuva se stala součástí Sovětského svazu až v roce 1941 jako poslední autonomní republika. Snad právě proto si uchovala mnoho ze svých tradic, ač byly potlačovány. Zdejší lidé stále kočují ve stepi, žijí v jurtách, je zde velké procento negramotnosti. Nejvíce obyvatelstva žije v hlavním městě. Vládne zde velká nezaměstnanost a kriminalita. Od konce devadesátých let minulého století je dobrou možností obživy stát se šamanem. Je to zdánlivě jednoduché. K tomu stačí mít vize, najít si učitele v šamanském centru a nějakou dobu zde pracovat a získávat povědomí o šamanských úkonech. Poté je nutné získat si přízeň zakladatele center, literáta, historika a etnografa Kenina Monguše Lobsana, bez jehož náklonnosti je nemožné se v centrech uplatnit, neboť zde rozhoduje o všem. Šamanské schopnosti jsou až na posledním místě – o nich rozhodne až přesvědčivost osobního příběhu, jak se dotyčný stal šamanem, a také zájem klientů. Od poloviny devadesátých let se v Kyzylu nacházejí tři hlavní šamanská centra. Mají své ředitele, kteří se zodpovídají za pravidelnou pracovní docházku šamanů Keninu Lobsanovi a vykazují jejich činnosti kvůli daním.
 

Hned po svém prvním příletu do Kyzylu v roce 2003 mířím k šamanskému centru Tos deer (Devět nebes), kde je ředitelkou Aj-čurek. Centrum se nachází na kraji města. Netuším, co mě čeká. Vchod střeží blonďatá ženská v šátku, domnívám se, že je místní, ale pak se dozvídám, že je čekatelkou na šamančinu přízeň. Přijela z Moskvy, kde si koupila akupunkturní přístroj, na kterém měří své klienty, a ještě by ráda okoukla něco ze šamanského řemesla. Aj-čurek s ní zachází nevybíravě. Přehlíží ji, občas utrousí nějaké vulgární slovo. Jevgenije, jak se tato žena jmenuje, je lékařka. Krčí se jako psík a třese se po celém těle. Její úmysly jsou bohulibé, ale Aj-čurek ctí a dělá jen to, co sama chce. A ráda zastrašuje, aby posílila svou moc. Ten výjev je mi protivný, znechuceně se otáčím a jdu pryč. Aj-čurek za mnou volá, že pokud chci u nich zůstat, potřebuju spacák. Její chování tak prozrazuje, že je to všechno z její strany jen mocenská hra. Po pravdě ji těší jakýkoliv zájem. 

ŠAMANSKÁ KARIÉRA

„Centrum šamanů jsem doslova vydupala ze země,“ slyším Aj-čurek, jak říká dvojici žen ze Švýcarska. Postávají před ohništěm a posvátnými kameny ovoo, kde si objednaly rituál. Zaplatily, přinesly mléko, chleba, čokolády a obrovský koláč lisovaného čaje. Aj-čurek volá na sestru, aby přinesla obětinu z jurty, kterou si spíš jako symbol, jenž láká zájemce o šamančinu pomoc, nechala postavit u vchodu domu, kde pracuje. Aj-čurek zpívá a přizývá další šamany, kteří jsou vesměs její příbuzní, aby ji podpořili. Ženy jsou součástí hudebního souboru, který byl pozván prezidentem Tuvy v rámci mezinárodního hudebního festivalu. Marně čekají na svůj honorář a zpáteční letenku. Není to nic neobvyklého, nedodržování smluv bývá bohužel časté. Platí zde, že vyhrává ten, kdo druhého oklame, zvláště co se týče bezbranných zahraničních návštěv. Několik dní nosí Aj-čurek dárky, ta je pálí v ohni jako obětinu duchům, ale duchovní přízeň se nijak neprojevuje. Realita zůstává stále stejná. Nakonec Aj-čurek dává ženám najevo svou rozmrzelost a ty se již od tohoto momentu u centra více neobjeví.
 

O Aj-čurek se povídá mezi šamany všelicos. Šaman z centra Dungur říká, že neprospěla ani sobě, ani jiným šamanům, když souhlasila, že bude do místních novin psát rubriku šamanská astrologie. „Nic takového jako šamanská astrologie není, šamani se nikdy astrologií nezabývali. Astrologii k nám přinesli až lámové. Šamani se ji jenom naučili používat,“ tvrdí nazlobeně a ještě dodává: „Takhle se dvě různé věci pletou dohromady.“
 

Podstatný zájem o Aj-čurek začal po její návštěvě Spojených států, kam přijela na pozvání svých klientů. Přestože její zahraniční pobyt skončil údajně fiaskem – zřejmě kvůli jejímu velmi proměnlivému chování – její prestiž v Tuvě vzrostla. Aby mohla pobývat v USA několik měsíců, dala svého syna do dětského domova. Zlé jazyky zase měly o čem hovořit – nestará se o své dítě.  Po několik let za Aj-čurek přijížděli zahraniční turisté, které k setkání s ní podnítil článek v časopise Shamans drum. Šamanka umocnila své holdování alkoholu a našla si o mnoho let mladšího druha… Tohle všechno se záhy stalo trnem v oku jejího okolí. Aj-čurek začala čelit velké závisti a nepřejícnosti, načež reagovala zvýšenou agresivitou. Dráha, kterou nastoupila, neměla však dlouhého trvání. V roce 2011 šamanka tragicky zahynula. Přestože v Tuvě není zvykem a slušností prozrazovat příčiny tragických konců, důvěrně jsem se dozvěděla, že ji její mladší druh vyhodil v opilosti z okna. Od té doby jedna šamanka, která vedla její pohřební obřad, tvrdí, že Aj-čurek dále působí v tomto světě a stala se její osobní pomocnicí. „Pořád na ni musím myslet,“ vypráví. „Cítím, že mi Aj-čurek pomáhá a že se díky ní moje osobní síla znásobila.“

LEGENDY

Dávné šamanské příběhy a legendy hovoří o velkých soubojích mezi šamany. Ty ovšem nejsou zašlou minulostí. Přestože v Tuvě existuje několik větších oficiálních šamanských center, kde se šamani sdružují, nemívají mezi sebou obvykle vůbec dobré vztahy. Šamanské osobnosti bývají velmi emocionální – oscilují mezi přílišnou laskavostí až naprostou nenávistí vůči svým úspěšnějším spolupracovníkům. Zejména je mylný náš evropský pohled na šamany, který je zjevně zakalený křesťanskou ideologií a rétorikou. Obvykle v těchto osobách hledáme nezištnou pomoc, vlídnost a pochopení, ale šamani nejsou zdaleka bytostmi osvícenými, jak bychom si přáli, často své klienty nenávidí kvůli lepším životním podmínkám, z nichž k nim přicházejí a tropí si z nich legraci, nebo jim tvrdí to, co se domnívají, že chtějí slyšet. Jedna šamanka, aby zlepšila svůj „kredit“, protože díky komunikaci se zahraničními turisty věděla, že je v Evropě velkým trendem vegetariánství, začala říkat, že Tuvani byli v historii vegetariáni, protože při svém kočovném životním stylu jedli sýry a pili mléko. Zamlčela pouze to, že maso bylo odjakživa jejich základní potravinou.

V posledních letech se šamanská centra proměňují v jakési podivuhodné „turistické kanceláře“, jejichž specializací jsou rituály pro cizince. Nemají nic společného s tradičními rituály, jedná se o jakési ploché divadlo, kdy vybraný šaman v tradičním oděvu tluče do bubnu a jeho pobočník-komentátor vysvětluje, že to je „šaman, který takhle tluče do bubnu, protože takhle to šamani dělají“.

CO ZŮSTALO

Z celého světa se sjíždějí do Tuvy lidé, kteří zde hledají ryzost a opravdový život. Mnozí z nich by se sami rádi stali šamany a hledají v této vzdálené krajině jakési sebepotvrzení. Tuvanští šamani si stále více zvykají na příliv cizinců, kteří pro ně představují zdroj lepšího života. Znám muže ze Severní Evropy, který prodal továrnu na tužky, aby mohl prožít část svého života v Tuvě po boku šamana, který si z něj evidentně tropí šprýmy. Po třech letech takového studia šamanismu začíná už cosi tušit… Stačí se však zeptat okolí, co je dotyčný za šamana, a je všechno jasné. Jenže tento bludný Holanďan rusky ani tuvansky neumí.

Něco však zůstalo ukryté v léčebných rituálech pro vážně nemocné Tuvany, kam šamani cizince nevpouštějí, a pak také v pohřebních rituálech. Jen málokterému přicestovalci se podaří se takových událostí zúčastnit. Jsou rodinné a není důvod, aby byl k nim vpuštěn někdo, kdo s nimi nemá nic společného. Tady se léčí skutečné utrpení – nemoc a ztráta milované osoby. Po 49 dnů se odděluje duše od těla a tomuto odcházení je věnována velká pozornost. Šamani dělají dva podstatné rituály – sedmého a devátého dne poté, co je diagnostikována smrt. Během rituálu sedmého dne šaman oznamuje duši zemřelého, že je zapotřebí, aby se vydala na cestu na „onen svět“ a připraví ji k odchodu. Obřad se koná v blízkém okolí domu zemřelého. Devátého dne je duše připravena na cestu a šaman ji provází do jiné dimenze, kde na ni již čekají jeho dříve zemřelí předkové. Poté je také šamanovým úkolem, aby pomohl rodině zmírnit bolest ze ztráty otce, matky, dcery nebo syna. V posledních letech v Tuvě umírá velké množství mladých lidí, kteří se stali oběťmi alkoholu a s ním spojeného násilí. Jsou to ztráty velmi bolestné. 

HLEDÁNÍ OPRAVDOVOSTI ŽIVOTA

Ti, kteří přijíždějí do Tuvy a jsou klamáni, si ani nic jiného nezaslouží. Svět v zemích našeho původu je stejně tak barvitý, jen není pro nás v tyto chvíle dostatečně exotický. Vždyť ne nadarmo posílali naši předkové své syny do světa na zkušenou, aby poznali, že všude je chleba o dvou kůrkách a začali si vážit své rodné země. Poznávání vlastní identity v globalizovaném světě je tak vedeno prostřednictvím překonávání mnohem větších vzdáleností a komplikovanějších témat. Příběhy o velkých hrdinech, kteří při výpravě do dálav zdolávají draky, aby získali princeznu – rozumějme „svou duši“ – stále platí. A právě proto toužíme navštívit země, které pořád ještě vyhlížejí pohádkově. Ovšem jejich obyvatelé nemají s těmito našimi tužbami pramálo společného. Co podstatného nám ovšem mohou sdělit? Prostřednictvím legrace, kterou si z nás obvykle tropí, nám mohou navrátit cosi velmi cenného – tu „naši“ ztracenou duši, která je v obecném nazírání odvěkým tématem šamanů, žijících po celém světě.

<<       >>