Evenkové - ohlédnutí
Zápisník

EVENKOVÉ - OHLÉDNUTÍ
Pavlína Brzáková

Psáno v roce 2001. Mé zkoumání života a kultury v prostředí sibiřských Evenků v letech 1992-2001


LESNÍ LIDÉ
      

Evenkové – etnikum náležející do tunguzsko-mandžuské větve altajské jazykové rodiny – ještě na počátku dvacátých let kočovali se sobími stády na obrovském území, rozkládajícím se od Jeniseje až po Ochotské moře, a způsob jejich života ovlivňovaly mimo jiné i mýty, které jako jediné dědictví přebírali po svých předcích. Ještě dnes se s mýty, pohádkami o zvířatech, příběhy o lidojedech, vyprávěními lovců a rybářů můžeme ojediněle setkat u lidí, kteří svůj tradiční způsob života neopustili a žijí nadále v prostředí tajgy a tundry.

 

 Evenkové sami sebe nazývají Illel – Lidé, ale říká se jim také Tunguzové. Některé interpretace tvrdí, že jméno „tunguz“ pochá­zí od slova „tonguš“, jež v překladu znamená „prvorozený“. Větši­na sibiřských – ale i jiných – přírodních národů je totiž přesvědče­ná, že byly prvními na světě. Blízkými příbuznými Evenků jsou Orokové, Oročové, Nanajci a za severním polárním kruhem žijící Evenové. Evenky také nalezneme v Mongolsku v počtu čtyř tisíc obyvatel a v Číně, kde jich je kolem deseti tisíc.

 

Evencký autonomní okruh, který je součástí Krasnojarského kraje a kde žije koncentrovaně nejvíce Evenků (kolem osmi tisíc), byl vyhlášen roku 1930. Správním střediskem se stala osada Tura (z evenckého tumka, sůl). Autonomní okruh dnes tvoří tři správní celky: Tunguzsko-čunský, Bajkitský a Ilimpijský, lišící se od sebe etnickým složením obyvatelstva. Zatímco sever okruhu (v Ilimpijském správním celku) obývají Jakuti a Dolgani, kromě původních Tunguzů-Evenků, velkou část zbývajících dvou regionů tvoří Rusové, kteří přišli do těchto míst ve dvacátých letech z Poangaří, a další zástupci etnik bývalého Sovětského svazu, kteří do této oblasti přijížděli od 70. let v rámci nejrůznějších expedič­ních programů a poté se zde usadili.

 

K soužití ruských novousedlíků s angarskými Tunguzy došlo počátkem dvacátých let. Tehdy do pustých míst tajgy připlouvaly na loďkách ruské rodiny, které přilákal dostatek ryb a zvěře. Tun­guzové tehdy ještě rusky nemluvili, znali sotva pár slov, osvojených díky každoročním obchodům s ruskými kupci. V té době ještě řeky Podkamenná a Nižní Tunguzka náležely výhradně několika evenc­kým rodům a jediný Rus, který se zde každé jaro pravidelně obje­voval, byl kupec.

 

První ruská rodina přijela na Podkamennou Tunguzku v roce 1921, kde později vznikla osada Vanavara (původně Anavar). Prv­ními osadníky byli Brjuchanovovi a Voronovovi. Jako kulaky je v osadě Tašva v prvních letech bolševismu jejich vlastní sousedé zbavili majetku a hnali před sebou na koních od Angary dál na sever. Hlavu rodiny – Michaila Voronova – bolševici odvedli do vězeňského lágru a jeho ženu se třemi dětmi – společně se ženami z jiných osad – poslali do oblastí, kde ještě žádný z Rusů nežil. Zde se také v této rodině narodil pozdější spisovatel a zakladatel muzea Vitalij Voronov, s nímž jsem byla po dlouhá léta v kontaktu.

 

„Pamatuji si, že Podkamennou Tunguzku, které tehdy říkali Katanga, obývali jen divocí Tunguzové. Muži nosili dlouhé copy jako ženy, byli malí a ustrašení. Báli se nás, jen zřídkakdy se osmě­lili k nám zajít,“ takto vzpomínala na svá první setkání s „divochy“ nyní devadesátiletá teta Táňa (Olga Ivanovna Voronovová), matka Vitalije Voronova, u níž jsem během svých pobytů v letech 1991 až 2000 nalezla vlídné přístřeší (i hromadu práce na poli, zvláště pak zjara, kdy byla půda ještě zmrzlá).

 

V místě, kde později vyrostla vesnice Vanavara, se pořádal velký evencký svátek sluglan. Byla to příležitost, kdy evencké rody dohadovaly mezi sebou sňatky, kdy mladí muži zápasili, závodili se sobími spřeženími, zvedali těžké balvany, skákali o tyči přes potok a kdy se tančil kruhový tanec a zpívalo tradiční jochorjó. Evencké dívky si brzy oblíbily ruskou baňu (saunu), kam je nalákaly jejich ruské vrstevnice. Přes počáteční rozpaky se naučily mýt a potom se na Podkamenku s oblibou vracely. Existence bani Evenky uchváti­la natolik, že si vedle svých tábořišť a srubů začali stavět obdobná stavení, takže setkání kultur mělo i světlé stránky. Pokud by zůstalo pouze u sauny a později u širokých pramic, které se Evenkové také naučili dělat od Rusů, mohla tato dvě etnika vedle sebe žít pokojně, aniž by narušovala zaběhnutý způsob života toho druhého. Ale do pěti let po roce 1921 se ukázalo, že expanze bol­ševismu je nezadržitelná a nevyhne se ani tajze.

 

 

 

VYVRÁCENÍ RODOVÉ TRADICE

 

Počátkem třicátých let přišli bolševici z vanavarského sovětu za Tunguzem Barkujou, jedním z nejbohatších stařešinů, a přikázali mu, aby zapudil dvě ze svých tří žen. „Nová doba nesnese, aby jeden muž měl více žen. Pro jednoho muže jedna žena,“ říkali. Pro Barkuju bylo těžké vybrat si jednu ženu a dvě zapudit – zvláště když tyto byly se svým postavením srozuměné – a zpočátku se bránil. Nakonec si ponechal tu nejstarší a mladší propustil. Zanedlouho poté byl však stejně odvezen do krasnojarského lágru, kde one­mocněl tyfem a zemřel.

 

Tragédie všech starobylých tunguzských rodů spočívala v opuš­tění kočovného způsobu života určovaného přírodou a v přizpůso­bení se požadavkům, jež od kočovníků požadovalo kolektivní hos­podaření. Zároveň je nový politický systém nutil k usedlému způ­sobu života. Sobí stáda, odjakživa spásající lišejníkovou kulturu na rozsáhlých pastvištích, byla nahnána do několika společných ohrad a jejich majitelem se stal anonymní sovchoz. Všichni, kteří se nechali zlákat novým způsobem života nebo k němu byli přinuce­ni, jako by zapomněli, že sob (ač přežvýkavec) není kráva a lišejník pro něj nelze nijak do zásoby nasušit nebo nasilážovat. „Sovchozní brigadýři“ – jak se začalo říkat původním pastevcům, jimž vlastní stáda sebrali – se dali na pití a najednou jako by ani nechtěli vědět, že soby trvale držet v ohradách nelze a že potřebují k živo­tu prostor stejně jako oni sami. Vytvoření sjednocených stád zni­čilo nejen způsob života, formovaný po dlouhá staletí, ale zapříči­nilo i zánik společnosti založené na rodovém příbuzenství. „Roz­kulačení“ se nevyhnulo žádnému rodu a ti, kteří jej nejvíce odmítali – stařešinové a šamani – končili ve vězeních, odkud se již nikdy nevrátili. Říká se, že tak skončili všichni až na šamana Bogoto. Byl to poslední uznávaný šaman, kterého soudili někdy na konci šede­sátých let v Tuře. Milice ho vyvezla z tajgy a zavřela v domě, který nechala střežit stráží až do dne, kdy se konal soud. Bogoto, spou­taný na rukou i na nohou, ležel na hromadě slámy, ve zdi bylo jedi­né zamřížované okno, jímž čas od času nahlédla stráž. Přestože byl, jak vypráví legenda, spoután, dvakrát se k naprostému údivu stráž­ného svých pout zbavil a zjevil se venku před domem. Poté sev poklidu nechal znovu spoutat a při tom se usmíval. U soudu, který se zanedlouho konal, na otázky soudce neodpovídal, a když ho chtěli odvést, zdvihl ruce a z každého podpaží mu vyskočil jeden medvěd. Bogoto pak odešel do tajgy a medvědi hlídali milicionáře a soudce až do chvíle, kdy jim zmizel z očí. Teprve tehdy se vydali do lesa za ním. Od té doby šamana nikdo neviděl.

 

Kočovný způsob života se uchoval jen ve velmi omezené míře. Stáda sice zůstala v tajze, ale jejich majitelem se stal sovchoz. Vět­šina Evenků byla donucena přesídlit do vesnic, kde rodiny dostaly dům. Některé staré ženy odmítaly v dřevěných staveních žít, a proto si vedle nich stavěly čumy. Bolševici však byli neú­stupní a čumy opakovaně ničili. Byly i takové případy, že někteří lidé změnu neunesli a utekli zpátky do tajgy. Byli-li přistiženi, odvezli je do lágru. „Vzpomínám si na babičku Konor, žila tady vedle mě,“ vypráví Irina M. Jastrikova, mutorajská Evenka. „Postavila si čum, protože dům jí nesvědčil. Byl studený, dýmoviš­tě v něm v létě neuděláš a všude je plno komárů. Hned se to po vsi rozkřiklo, přišli ze sojuzu. Čum jí rozebrali, spálili. Ona plakala, že v domě nemůže žít. Pak přišla o rozum.“

 

Co bylo tedy na novém -ismu tak fascinující, že byl nakonec přijat? Přestože se mu mnozí kočovníci bránili, našli se i tací, již nový společenskopolitický řád uvítali. Kolektivní způsob hospoda­ření měl totiž i své výhody. Předně to byla podpora rodin v podo­bě sociálních přídavků na děti a pak také důchody pro staré lidi. Děti i starce jako „neproduktivní“ sílu považovala tunguzská spo­lečnost za jakýsi „přívažek“, zejména v období hladomorů. Stávalo se, že rodina strádající nedostatkem potravy, nechala nejstarší příslušníky v lese s jídlem na několik dnů, kde pak zemřeli hladem nebo se stali obětí dravé zvěře. Důchody a přídavky na děti tako­vým situacím předcházely a znamenaly v životě lesních lidí dosud nepoznanou „jistotu“.

 

 

 

PŘÍCHOD DALŠÍ NOVÉ DOBY

 

V Tuře někdy začátkem padesátých let začaly vycházet noviny – původně Sovětská Evenkije, později Evencký život. Zpočátku slou­žily k šíření informací o budování socialismu s důrazem na ideál „sovětského člověka“. Počátkem devadesátých let, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu a tím pádem i ekonomických jednotek – sovchozů a kolchozů – se objevila tendence směřovat k jakési samosprávě regionů, která je spojena s hledáním kořenů, jež byly dříve potlačovány ve jménu socialistických idejí, a nové téma se objevuje i v novinách. Reakcí na konec bolševického útlaku se stává snaha úřadů o obrodu „evenckého národa“. Vzrůstá zájem o folk­lorní festivaly, které mají vzbudit zájem o dřívější, zapomenuté zvyklosti, objevují se muzea. Právě jimi Evenkové narušují jedno ze základních tabu – nedotknutelnost věcí náležejících jejich zemřelým předkům. Oficiální zájem o folklor a muzea zřetelně předzna­menává, že se starobylá kultura ocitá na samém okraji zániku. Na festivalech vystupují úřednice, které imitují tradiční způsob života navzdory faktu, že soba znají jen z obrázků a starých foto­grafií a ani jejich tělesné proporce jim nedovolují used­nout do sedla (sob unese člověka vážícího do 65 kg). Málokdo ze současní­ků ještě dokáže hrdelním hlasem zazpívat improvizované jochorjó tak, jako to uměli jejich rodiče. Současné písně, byť s motivy tajgy a tundry, se obvykle zpívají na ruskou melodii. Na jeden z posled­ních festivalů, který se konal ve Vanavaře v roce 1994, přivezli několik tunguzských stařenek, jimž za to, že vystoupí na pódiu a zazpívají jochorjó, slíbili vodku. Ženy však nakonec stejně neza­zpívaly. Styděly se a po celé dny chodily opilé mezi hosty a žebra­ly další vodku až do chvíle, kdy byly odvezeny zpátky do tajgy.

 

Evencky se hovoří jen v osadách kolem Tury, Vanavara je na tom podstatně hůř. Žije v ní nejvíc Rusů a evenkštinu lze zaslech­nout jen výjimečně. Během posledních šesti let se zde evenkština začala sice povinně vyučovat, ale výuka se více podobá klasické výuce cizího jazyka, protože doma tímto jazykem s dětmi nikdo nemluví. „Uvědomuji si, že studium evenkštiny dnes nemá praktic­ký smysl. Tento jazyk již nikoho nezajímá, výhodnější by bylo učit děti anglicky,“ přiznává učitelka evenkštiny Darja Stěpanovna Aks­jonovová v naději, že tak budou mít děti více šancí z Evencka odjet a žít někde, kde seženou víc práce. „Od 30. let, kdy byli rodiče bol­ševickým vedením nuceni dávat své děti do internátních zařízení a mateřských školek, po čtyřiadvacet hodin denně, zatímco kočova­li v tajze se sovchozními stády, ztratily děti se svým přirozeným pro­středím i jazykem kontakt a žít jinak než ve vsi se pro ně stalo již nemyslitelné,“ říká Aksjonovová. „S rodiči bydlely jen po dobu let­ních prázdnin, zbytek roku trávily v prostředí ruských internátů, zřízených hlavně pro ně jako pro nezaopatřené. V tuto chvíli se dá o evenkštině hovořit jen jako o vymírajícím jazyku.“

 

Vanavara má dvě školy: základní, kterou navštěvují děti od sedmi do patnácti let, a střední, specializovanou „přípravku“ na technická povolání. Obě tyto školy jsou dřevěné, jednopatrové budovy s vel­kým počtem místností, které jsou vytápěné železnými kamny. Třídy jsou vybavené řadami lavic s otvory pro kalamáře, černou tabulí, skříněmi a nástěnkami, jež zdobí ukázky dětských prací. Na učebni­ce, ze kterých se děti učí, musejí rodiče finančně přispívat, ačkoli sehnat na ně peníze není právě jednoduché. Manžel vanavarské úřednice Nataši Dobrodinské, jejíž rodina žije z příspěvků, které dostává na dvě děti ve školním věku, se nechal najmout na půl roku do tajgy jako expediční pracovník, aby se jeho děti měly z čeho učit. Autorkou učebnice, podle níž vede Darja Aksjonovová výuku evenckého jazyka, je Evenka Olga Pikunovová, která se narodila v Tuře, vystudovala Institut malých severských národů v Leningra­du (dnešní Sankt Petěrburg), kde také nakonec zůstala, aby mohla psát a vydávat knihy pro děti.

 

Přestože je ruská asimilace velmi silná, tunguzští intelektuálo­vé, kteří vystudovali vysoké školy díky minulému režimu, nadále věří, že se evencký národ obrodit podaří. Bohužel, knihy a noviny, jež tu vycházejí, jsou psány jazykem, který často ani neodpovídá místnímu dialektu. Evencká inteligence totiž pochází z různých míst nynější Ruské federace (Evenkové žijí roztroušeně po celém území Sibiře) a hovoří různými dialekty. Ačkoli se snaží psát západním dialektem, jenž se stal oficiální, tzv. spisovnou evenkšti­nou, objevují se v textech velmi často slova a obraty z jiných dia­lektů. Tak se běžně stává, že v novinách vycházejících v Tuře, kde se hovoří západním evenckým dialektem, najdeme termíny užíva­né na poloostrově Sachalinu, jimž většina místních Evenků většinou nerozumí. „Prostě čteš,“ tvrdila mi nyní již zesnulá padesá­tiletá Evenka Nona Tarpušonok, která prošla základní školou (za jejího mládí to byly pouze tři třídy), „a máločemu z toho rozumíš.“ Na jihu Evenckého autonomního okruhu již sobi takřka vymi­zeli. O poslední stovku kolchozních sobů v Tunguzsko-čunském správním celku se na řece Čuni staral Anatolij Jastrikov. Poté, co v opilosti nešťastnou náhodou zastřelil svého vnuka a násled­ně putoval do vězení, nebyl již nikdo, kdo by poslední kolchozní stádo zaopatřil. Sobi se rozutekli, deset jich chytli a snědli obyvatelé osady Mutoraj. Psal se rok 1992.

 

Zánikem sibiřských sovchozů a kolchozů, orientovaných na chov domácích sobů a sběr kožešin zvířat ulovených v zimním období místními (sovchozními a kolchozními) lovci, zmizely v Evencku jediné pracovní příležitosti. Evenkové sice začali získá­vat zpět svá rodová území, návrat k původnímu způsobu života – kočování – se však ukázal z mnoha důvodů jako nemožný: na jedné straně vymizela stáda domácích sobů (byla vybita, nebo zůstala bez dozoru a rozutekla se po tajze), na straně druhé začala vymírat generace lidí, kteří si ještě pamatovali jak vůbec o stádo pečovat. Vzrostla „poptávka“ po starých, zkušených pastevcích.

 

Po rozpadu kolchozů a sovchozů se právoplatnými vlastníky navrácených rodových pozemků stalo pouze šest Evenků: Sergej z rodu Kočeni, Uluďa z Budaskinů-Pikunovů, míšenec Barolja, Vitalij Čurkin, Pádik a Vasilij Ivanov. Jediný z nich – Čurkin – si nechal díky finanční podpoře humanitární organizace ARUN při­vézt ze severu Evencka vrtulníkem sobí stádo (tehdy to ještě v rámci podpory návratu k pastevectví bylo možné), umístil je na řece Ajave a bez předchozí zkušenosti se o něj začal starat. Protože jemu samotnému se v tajze žít nechtělo – bylo mu zatěžko opustit celkem pohodlný život ve Vanavaře – najal si jako pastevce staříka Kulisóa, kterého nechal na své rodové území dopravit vrtulníkem. Brzy se však ukázalo, že Kulisó se stádem zacházet neumí a více než tradici holduje alkoholu. Mládí navíc strávil jako člen kulturní organizace Rudý stan, kde jeho hlavním úkolem bylo šířit myšlen­ku socialismu mezi kočovníky. S promítačkou na kliku objížděl tábořiště pastevců a předváděl jim budovatelské filmy, aby viděli, jak se buduje „lepší svět“ na matičce Rusi. O životě v tajze toho Kulisó mnoho nevěděl, a tak se Čurkinovo stádo brzy rozuteklo.

 

Jiný Tunguz – Pádik – své soby již měl: na Tajmuře se mu tou dobou popásalo asi dvě stě kusů.

 

Vasilij Ivanov přišel o poslední tři soby na Ilimpii v roce 1993, kdy mu je roztrhal medvěd.

 

Ostatní Evenkové byli jen vlastníky, soby nechovali. Po celoživotním kočování si však chce nyní Pádik koupit dům v jedné z malých osad, kam by čas od času přijel a ke stáru dožil. Již teď je jasné, jak tato koupě skončí. V posledních letech, vždycky když do vesnice zavítal, pil několik měsíců a sotva přežil. V případě, že se do vesnice přestěhuje, podlehne alkoholu, všechen majetek pro­pije. Lesní lidé totiž vodce nedokážou vzdorovat a záhy umírají.

 

Nutno dodat, že výnos z chovu sobů se již nedá počítat jen na získané maso nebo kůže. Vlastníci velkých sobích stád navíc mohou navázat obchodní styky se zahraničím a nabízet žádaný artikl – panty (sobí paroží), surovinu k výrobě léčiv a kosmetiky. Korejské, japonské nebo americké firmy již ohlašují svůj zájem. Hlavní podmínku pro zvládnutí přechodu zpátky na kočovný způsob života je nepsaný suchý zákon, tedy žádný alkohol. „Pít může jen dědeček, protože je starý člověk,“ připouští jeden z mála úspěšných majitelů sobího stáda.

 

 

 

SOCIÁLNÍ POMOC A DOBÝVÁNÍ SUROVIN

 

Na podporu nemajetných rodin vznikl ve Vanavaře a Tuře i místní systém sociální pomoci, který starým lidem a dětem dává základní potraviny, ovoce a vitaminové tablety. Jde převážně o humanitární podporu ze zahraničí. „Řada problémů není spjata pouze s tím, že bychom neměli dostatek pomoci ze zahraničí,“ říká Maja Rezojevna Sokolova, vedoucí Fondu gubernátorských pro­gramů v Krasnojarsku, kde je mimo jiné i zastupitelský úřad Evencka. „Potíže se objevují v souvislosti se zastaralou administra­tivou, s proclením zboží. Opětně překážejí naše vlastní úřady. Zvláště pak v případech, kdy je zásilka tvořena zbožím různého druhu. Stalo se, že na hranice připutovala zásilka z Německa ­hračky pro děti, potraviny, léky – a my jsme je museli na vlastní náklady zlikvidovat, protože jinak bychom za ně zaplatili tolik, že by ztratilo smysl je přijmout. Dáváme proto přednost raději zásil­ce jednoho druhu, například mouky, která snadno projde kontro­lou a výše cla je stanovena předem. Další náklady jsou pak spojené s transportem. Získané produkty je nutné rozvézt po celém Evenc­ku, a to je možné pouze vrtulníkem, neboť mezi vesnicemi nejsou žádné silnice, ale jen a jen divočina v podobě nekonečného lesa. V poslední době se nám podařil rozběhnout program týkající se očkování proti tuberkulóze.“

 

Většina obyvatel tedy přežívá díky sociální pomoci, vypěstova­né zelenině nebo lovu v okolních lesích. K tomu je ale potřeba sou­hlas majitelů rodových území, navíc ve stokilometrovém okruhu kolem vesnic už téměř žádná zvířata nežijí. Byla již vybita nebo utekla hlouběji do tajgy. „Na vybíjení zvěře a ryb se nejvíce podí­lejí místní piloti,“ tvrdí domorodci. „Vyhlásí pohotovost kvůli požárům, ale ve skutečnosti přistanou s vrtulníkem kousek za ves­nicí, roztáhnou sítě a udělají výlov. Je jim jedno, že ještě není sezo­na a ryby se teprve třou. Místo aby stříleli kačery, zabíjejí kachny, které mají sotva vylíhnuté mladé. Stejně tak střílejí i březí losí samice... Nikdo se pak nemůže divit, že zvěře i ryb každým rokem ubývá.“

 

Ve snaze najít si nějakou stálejší obživu došlo i na dobývání zlata v tajze. V omezeném množství se tu těžilo za komunistů, vždy šlo ale o úzkostlivě utajovaný podnik.

 

V poslední době jsou z Vanavary, Tury a okolí do sousední republiky Sacha (hlavní město Jakutsk) lákáni geologickými společnostmi mladí muži do třiceti let, aby se stali zlatokopy. „Pro mě je to nyní jediná skutečná příležitost, jak si přilepšit a založit rodi­nu,“ říká míšenec Oleg Pikunov, původním povoláním učitel děje­pisu, který se v devětadvaceti letech rozhodl zkusit zlatokopecké štěstí. Jako učitel ve Vanavaře již šestým rokem neviděl výplatu. Po celou dobu žije z penze svých rodičů.

 

Honba za surovinovými zdroji začala v Evencku někdy na konci osmdesátých let, kdy se stal Sever středem zájmu a naleziště ropy a drahých kamenů spolu se státními dotacemi působily slibně. Přijížděli Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši, Litevci, Kazaši. Ve Vana­vaře dostali byt nebo žili v některém ze dvou hotelů, které byly k tomuto účelu postaveny. Na začátku 90. let Vanavara čítala na šest tisíc obyvatel (to je na sibiřské poměry velké město). Dvě třetiny tvořili noví přistěhovalci. Za Jelcina dotace dokonce přibyly: byl vyhlášen vládní program osidlování Severu, stavěly se hotely, těžil se živec, hledala se ropa.

 

Na sklonku JeIcinovy vlády – v souvislosti se všeobecně složitou ekonomickou situací v Rusku – státní dotace na Sever chodit pře­staly, a tudíž již nebyl důvod, aby zde najaté pracovní síly zůstáva­ly. Přistěhovalci se začali postupně vracet do „civilizace“. V průběhu posledních čtyř let počet obyvatel ve Vanavaře z původních šesti tisíc klesl na necelé dva tisíce.

 

 

 

PŘÍBĚH SPADLÉ HVĚZDY

 

Jistou naději na vydělání peněz tedy nyní vidí místní úřady v obnoveném zájmu o legendární Tunguzský meteorit. Příběh spadlé hvězdy z roku 1908 přiměl řadu dobrodruhů a vědců hledat alespoň úlomek hvězdného kamene, ale dosud se to nikomu nepo­dařilo. První expedice proběhla ve 30. letech na území evenckého rodu Šaniagir a po ní následovaly expedice další. Nejprve se hovo­řilo o tom, že meteorit spadl asi osmdesát kilometrů od Vanavary na řeku Čambe, Vitalij Voronov (profesí geolog) naopak tvrdil, že k explozi došlo o tisíc kilometrů dál na sever. Jisté je tedy jen jedno: ačkoli jsou ještě dnes patrné známky katastrofy v podobě povale­ných kmenů a je zde zvýšený výskyt mutantů mezi rostlinnými i živočišnými druhy, „kámen“ se prostě nenašel. „Vlastně se jeden úlomek našel,“ tvrdí Voronov, který dětství strávil mezi kočov­nými Tunguzy. „Vzpomínám si, že jako malý kluk jsem v tábořišti viděl, jak si děti hrají se šedivým kamínkem. Prý ho dostali od šama­na, který ho našel zaseknutý v kmeni modřínu, ve výšce hlavy dospělého člověka. ,Je to kámen z hvězd,‘ říkal tehdy šaman. A děti, které si s tím hvězdným kamenem hrály, ho pak někde ztra­tily. Byl to jediný kousek, jenž se z meteoritu našel.“ Podle tun­guzských představ však požár nezpůsobila padající hvězda, ale duch hromu a blesku Agdy, kterého v podobě železného ptáka s blýska­jícíma očima seslal na rod Šaniagir znepřátelený šaman, jenž chtěl takto porazit šamana šaniagirského. Blesky šlehající z očí bájného ptáka zapálily tajgu a oheň zničil lišejníkové pastviny Šaniagirů na několik desetiletí.

 

V roce 1995 byla ve Vanavaře oficiálně vyhlášena vědecká sta­nice Tunguzský meteorit, jejímž zakladatelům se podařilo prosadit, že řeka Čambe a okolí byly prohlášeny za chráněnou oblast. Zna­mená to, že dokonce i místní Evenkové, kteří tudy proplouvají na loďkách, aby se dostali na svá rodová území, se musejí na úřadě registrovat a za průjezd platit. To se pochopitelně nikomu nelíbí, a proto se poplatkům snaží vyhnout. Přestože tato stanice (programem připomínající spíš dětské a mládežnické tábory, pro­tože meteorit se nenašel a na skutečné expedice chybějí finance) vznikla na popud geologa Vitalije Voronova, ředitelem byl oficiál­ně zvolen Valerij Jolkin, národností Evenek. Tento čtyřicetiletý komunistický prominent se dostal do čela vedení chráněné oblasti z jediného prostého důvodu: meteorit je tunguzský, a tudíž musí být úřední osobou Tunguz.

 

Vitalij Voronov představoval svého času nechtěnou konkurenci, neboť se začal věnovat turismu a organizuje národopisné cesty po Evenc­ku. Pustil se také do spisovatelské činnosti a mimo jiné založil ve Vanavaře muzeum. Je to dřevěný srub se dvěma místnostmi zapl­něnými skříněmi a vitrínami, kde jsou vystavené nejrůznější před­měty, které si vyprosil od místních kočovníků. Většina dárců již nyní nežije. Na skříních jsou rozestavění ptáci a menší kožeši­nová zvířata, jež Voronov sám ulovil a vycpal. Před vchodem muzea leží obrovský šedivý balvan, který dal Voronov přivézt z tajgy a o němž šibalsky prohlašuje, že je to tunguzský meteorit. Ale takto je popisován stav ještě za Voronovova života, po jeho smrti muzeum zaniká.

 

ŠTĚSTÍ TĚ NEOPUSTÍ

 

Přálo mi štěstí, když jsem v roce 1993 navštívila již potřetí centrál­ní Sibiř. Evenkové mají pro takový případ úsloví: „Kutu-ja bisin“ (kutu je s tebou, štěstí tě neopouští). V představách lesních lidí síla kutu zajišťuje prosperitu, a proto se jí také říká „lovecké štěstí“.

 

Když se vrtulník snesl na řeku Tajmuru, sobí stádo se poplaše­ně rozuteklo a na vyschlou bažinu, kde „hromový pták“ přistál, při­běhl rozčilený majitel – lovec a pastevec – Vasilij Ivanovič Andre­jev řečený Pádik (Prst). Spolu se mnou přiletěla na Tajmuru i Baj­kalicha Nonna Pavlovna, padesátiletá „stařenka“, která – jak sama řekla – se narodila, když bylo v tajze hodně medvědů. Pádikova žena Sévélik (Bílé světlo) nás přijala vřele: do plecháčků nalila čaj a na nízký stolek položila několik kousků chulikty – sušeného masa. Tak začal můj čtyřměsíční pobyt – dvě stovky kilometrů od osady Strelka-Čuňa.

 

První měsíc si mě málokdo všímal. Dostávala jsem najíst, zdvo­řile se mě vyptávali, jestli se mi v lese líbí, občas mě vyzvali, abych s nimi šla k řece chytat ryby, a to bylo vše. Chvílemi mi docházela trpělivost, do deníku jsem si místo pracovních záznamů psala, jak se mi stýská a že nevím, co tu vlastně pohledávám. Druhý měsíc se chýlil ke konci a mé zoufalství se stupňovalo. Zkoušela jsem se ženami pracovat, vymohla jsem si, že budu dělat ráno snídani. Když jsem upekla svůj první kolobo (evencký chléb), dostalo se mi pozornosti od babičky Bajkalichy. Pádik se mnou odmítal příliš mluvit – on byl „muž“, já „žena“ (třebaže jsem byla „host“). Říkal, že čeká na sen, který mu ukáže, co jsem zač. A pak ten sen přišel.

 

Jednoho rána se Pádik vzbudil a povídá: „Víš ty co? Je to divné, ale zdálo se mi o mém otci. Chodil kolem našeho čumu a vypada­lo to, že je spokojený. Jindy se stává, že naši boadil (duchové) nezva­ného hosta napadnou. A co ty? Jak se ti u nás spí?“ Řekla jsem, že se mi spí dobře a na ustavičný dým, jímž vyhánějí komáry, jsem si už zvykla. Pádik pokýval hlavou a udiveně podotkl: „Taky je divné, že nepáchneš... Jednou jsme tu měli ryšavého Rusa, ten smrděl už za pár dní. Zdá se, že jsi dobrý člověk. Lesní lidé nikdy nepáchnou, to jen lúčal (přivandrovalci) jsou hned cítit.“

 

Nechápala jsem, co se tak zvláštního stalo, ale ten večer se nešlo spát tak brzy jako jindy a všichni se sesedli kolem ohně, kde v kotlíku bublal čaj z listí plané meruzalky (rybízu), a začalo se vyprávět... Bajkalicha i Sévélik znaly spoustu vyprávění o lidoje­dech, umrlcích, s oblibou strašily jedna druhou a pak se bály vyjít z čumu. A od té chvíle to šlo večer co večer – s příběhy se doslova roztrhl pytel.

 

Každé ráno, když se Pádik vypravil stavět ohrady, v nichž se drží stádo v době říje, sedávala jsem se ženami a škrabadly odstra­ňovala zbytky tuku a šlach ze sobích a losích kůží. Stávalo se, že se Pádik domů vracel až za několik dní, a my zůstávaly samy bez pušky. Jednu noc, kdy Pádik opravoval ohrady asi den cesty od našeho příbytku, jsme zaslechly nedaleko čumu rány. Bajkalicha, tou dobou nemocná, se posadila na lůžku a vysvětlila mi, že je to amikan („otec“; označení pro medvěda), který nám tak dává naje­vo, že nás na svém území přestává respektovat. „Měli bychom raději odkočovat,“ řekla.

 

Všechno to bylo z mého pohledu více než podivné. Zvláštní byla i ta stařenčina nemoc, neboť přišla přesně v tu dobu, kdy se ze stáda ztratila sobí samice, kterou před lety Bajkalicha dala Pádiko­vi a Sévélik jako dárek. Podle představ Tunguzů byly od té chvíle „duše“ stařeny a „duše“ sobice spojeny. Se sobicí se podle Sévélik něco dělo, protože babička byla stále churavější. Tu noc, kdy se ozvaly rány na strom, se jí však zjevně ulevilo.

 

Když jsme ráno vyšly z čumu, pobíhalo kolem něj sobí mládě. „Hledá matku,“ řekla Sévélik, a myslela tím ztracenou sobici. „Něco se přihodilo, je mrtvá. I amikan to včera cítil, a proto přišel.“ Bajkalicha ten den již poprosila o práci, sedla si a začala vydě­lávat kůže. Po celou dobu si broukala nějakou píseň.

 

Pak přišel večer a jen co se smrklo, ozvaly se rány znovu, ten­tokrát mnohem blíž. „Je tu zas,“ odtušila Sévélik, vyšla ven a při­ložila na oheň. „Snad se bude bát světla a nepřijde!“ Po celou noc štěkali psi a do rána jsme oka nezamhouřily.

 

„Co budeme dělat?“ zeptala se při rozbřesku Sévélik Bajkali­chy. „Pádik je daleko a bez pušky nic nezmůžeme!“

 

„Ke,“ odtušila stařena a dál mlčela.

 

Večer přišel medvěd zas.

 

Nespaly jsme a ráno se únavou ploužily jako stíny. Pak jsme vzaly psy a prošly se kolem tábora, jestli mrtvou sobici nenajdeme. Stačilo by ji zakopat do země a medvěd by se jistě upokojil. Ale nenašly jsme ji.

 

Obědvaly jsme v tichosti, jen lžíce tu a tam zavadila o plecho­vý talíř. Začaly se mi klížit oči. Byl to ale vůbec spánek? Najednou jsem uviděla krajinu jakoby seshora. Tekl tam jakýsi potok, ve stra­nu vycházejícího slunce. Obraz se náhle přiblížil a mezi vyvrácený­mi stromy se zalesklo paroží. Sobice...! Ležela zadníma nohama ve směru k potoku. Když jsem se probrala, Bajkalicha se na mě pozor­ně zadívala. „Stalo se něco?“ zeptala se.

 

„Asi jsem usnula, něco se mi zdálo,“ odpověděla jsem.

 

„Co to bylo?“ nedala se odradit stařena.

 

„Zdálo se mi o sobici, pořád na ni myslím.“

 

„Viděla jsi ji? Kde?“

 

„Tekl tam nějaký potok ve směru vycházejícího slunce. Sobice ležela zadníma nohama směrem k potoku.“

 

„To může být jedině potok Nerunnakan,“ vmísila se do hovoru Sévélik.

 

„Byl to jen sen,“ odmítla jsem připustit, že by to mohlo být jinak.

 

„Jdeme,“ rozhodla Sévélik a přivedla psy.

 

Šly jsme asi hodinu. Najednou psi zneklidněli. Sévélik je odvázala a nechala běžet. Nedaleko vzlétlo hejno vran.

 

„Za nimi!“ pobídla mě Sévelik a sama přidala do kroku.

 

Po chvíli tajga zřídla a my vyšly u potoka. Asi dvě stě kroků leželo od jeho koryta tělo sobí samice, obrácené nohama směrem k potoku.

 

Pustily jsme se mlčky do práce a do večera ji zakopaly. Tu noc již medvěd nepřišel. – Kutu stála při nás.

 

Tato zkušenost mi snad nejnázorněji ukázala, jakou váhu Tunguzové přikládají snům. Ještě dnes je přijímají jako poselství svých ochranných boadil, hledají v nich odpovědi na své otázky a s jejich pomocí pak interpretují i ty nejvšednější události života. Tradiční spiritualita tak zůstává přirozenou součástí jejich každodennosti.

 

 

 

PŘIROZENÝ SVĚT

 

Často si kladu otázku, nakolik jsem ještě svět Tunguzů zastihla při­rozený. Mám-li soudit podle předmětů denní potřeby, máloco zůstalo všudypřítomnou civilizací nedotčeno. Letní oděv šitý z kůží dnes nahrazují kamaše, vatované kalhoty a kabáty, holínky..., nádo­bí je již většinou hliníkové, tu a tam zahlédneme porcelánový hrne­ček. Ale přesto, něco tu stále zůstává. Jsou to zřetelné pozůstatky tradičních představ o světě, obliba příběhů a vyprávění o duchách a zbloudilých duších, o zapovězených místech, pohádky o zvířatech. Běžný svět je vnímán prostřednictvím znamení, jež k člověku přicházejí ve snech i ve skutečnosti v podobě jakýchsi „náhod“, jimiž příroda a bohové, kteří ji zosobňují, k člověku „pro­mlouvají“. Vždyť v představách všech přírodních národů – mám na mysli těch, které se nevydělily ze svého přirozeného pro­středí a u nichž se kultura nestaví do opozice vůči přírodě takovou měrou jako v přetechnizované civilizaci – jsou kameny, skály, hory, les, řeky... vnímány jako živé bytosti, tzn. že mají „duši“.

 

Toto vše – alespoň v náznacích – nalézáme v mýtech, pohád­kách a příbězích ze života lesních lidí. Tunguzové považují za svého prapředka medvěda. Právě proto jej chomoty (medvěd) nikdy nenazývají, a pokud o něm hovoří, užívají tabuizující a zástupné ami, amikan („otec“, „tatíček“; koncovka -kan vytváří z podstatné­ho jména zdrobnělinu) nebo aka („strýc“). Vztah k medvědovi se také projevuje způsobem, jakým nakládají s jeho kožešinou, pakli­že nad ním zvítězí v „čestném boji muže proti muži“ (když zahléd­neme z dálky medvědovu siluetu, připomíná postavu člověka zaha­leného v zimním oděvu). Lovec se s medvědem utkává pouze v čestném zápase. V poslední době, kdy se do tajgy přistěhovalo mnoho dalších národností, říkají Tunguzové s opovržením, že s příchodem lúčal (přivandrovalců) se objevily „podlé pasti“ na jejich báťušku Michaila Ivanoviče (další tabuizující neboli nepřímé pojmenování medvěda). Tím mají na mysli podomácku vyrobené výbušniny, které někteří lovci kladou podél zvířecích pěšin. Uloví-li beje („muž, člověk“) medvěda, musí nejprve promluvit s jeho duchem a na místě, kde k souboji došlo, zanechá jeho hlavu a přední tlapy. Kožešinu si pak nesmí ponechat ani ji prodat, může ji pouze darovat, jinak ho postihne neštěstí („kutu ho opustí“ ­– kutu-ja atin).

 

Jednotlivé příspěvky, které jsem získala během šesti pobytů v Evenckém autonomním okruhu (v letech 1991 až 1995 a poslední v roce 2000) naleznete v mých knížkách Cesta medvěda a Až odejdu za horu, jsou rozšířeny o několik zvířecích bajek, jež jsem převzala z knihy Viktora Jermakova nazvané podle jména dávného tunguzského lovce „Tančami“. Cesta medvěda začíná nim­nakany – mýty o stvoření světa a prvních lidí, pokračuje přes pohádky o zvířatech, v nichž stejně jako v nimnakanech vystupuje dobrý duch Cheveki – stvořitel země, lidí a některých zvířat (vlci a hmyz jsou dílem jeho bratra, zlého ducha Chargího). Tam, kde svůj vliv vykonalo pravoslaví, nacházíme mýtus o stvoření světa, který je ovlivněný křesťanskou tematikou: namísto dobrého ducha Chevekiho zde vystupuje Kristus. Protipólem Krista je Satan (dříve zlý duch Chargí), jenž dá obdobně jako Chargí psovi kožešinu za to, že ho vpustí na nuku, kde má Kristus (Cheveki) ukryté figurky lidí. V další variantě, pocházející z poloostrova Sachalinu, Cheve­kiho (Krista) zastupuje Buga a Chargího (Satana) Buninka.

 

Pohádky o zvířatech připomínají evropské bajky. Nejčastěji v nich vystupuje chytrý lišák nebo liška, medvěd, zajíc, rosomáci, veverka-poletucha, ale i další ne tak známá zvířata jako kabar nebo burunduk. Zvířata se v příbězích chovají jako lidé, v pohádce nazvané „Liška a rosomačka“ dokonce dva rosomáci, kteří se chtě­jí dostat na druhý břeh řeky, o sobě jako o lidech hovoří. LJak se dostat na druhý břeh, když ,člověk‘ nemá loďku,“ povzdychnou si. I z toho vyplývá, jaký vztah mají lesní lidé ke zvířatům – pokládají je za své mladší bratry a sestry.

 

Další skupinou příběhů jsou vyprávění o čingitech (lidojedech). Některé teorie tvrdí, že čingiti byli reálnými postavami, údajně se jednalo o příslušníky zchudlých rodů, již nevlastnili stáda a často se uchylovali k pojídání členů cizích rodů (viz „Žena a čingit“, „Kiko­lik a lidojedi“ nebo „Nevěsta z Deptygirů“).

 

Jakési výlučné postavení má jediná, avšak velmi známá legenda, kterou jsem si zaznamenala v oblasti řeky Podkamenné Tunguzky, v níž se vypráví o bohatýru Chovokovi, významné postavě „v ději­nách“ rodu Kurkogir. O tomto silákovi se traduje, že se v běhu vyrovnal divokému sobu (říká se o něm, že snídal tam, kde nyní stojí osada Vanavara, obědval ve Strelce na řece Čuni a večeřel až na Nižní Tunguzce v místě, kde později na nalezišti soli vyrostla Tura).

 

Snad nejvýznamnější místo v mytologii Evenků zaujímají pří­běhy o medvědech. V Cestě medvěda jsou to většinou zážitky z lovu (snad kromě příběhu stařenky Voronovové „Jak přechytračit med­věda“), jež mi během pobytů v letech 1992 až 1995 vyprávěli tun­guzští rybáři a lovci Tunguzsko-čunského správního celku.

 

Protože lesní lidé jsou pověstní svou veselostí a smyslem pro humor, zařadila jsem do knihy „velmi poučnou pohádku s tím nej­pravdivějším koncem“ nazvanou „Pizda na větvičce seděla“. Jistě stojí za přečtení (podotýkám, že údajně existuje i opačná verze, ale vypátrat se mi ji doposud nepodařilo).

 

Poezie Bagdarína Ankoula z osady Mutoraj poprvé vyšla ve sbírce Goromomo goroló (nakl. Citadela) v roce 1996, stejně jako některé další pohádky a vyprávění. Rozhodla jsem se tyto básně zařadit i do Cesty medvěda, neboť nejlépe vystihují citlivé vnímání přírody lesních lidí. Bagdarín Ankoul nikdy nebyl – na rozdíl od oficiální mocí propagovaného tunguzského básníka Aliteta Nem­tuškina – považován za významného autora. Vlastně jej ani nikdo neznal, až donedávna, kdy se nám společně s Vitalijem Voronovem podařilo v Krasnojarsku vydat knihu Goromomo goroló – Davnym davno (Krasnojarskij rabočij, 2000) v rámci sedmdesátého výro­čí založení Evenckého autonomního okruhu, kde se jeho básně objevily. Od té chvíle se Bagdarín stal „známým“ básníkem, bohu­žel již „in memoriam“. Více o něm napovědí dvě krátké povídky („Postýlka“ a „Gorodský kupec“).

 

 

 

ŠAMANI

 

Cesta medvěda by nebyla úplná, kdyby neobsahovala příběhy o šamanech. Některé z nich („K zemi se přivázala“, „Šaman a soud“) zřetelně demonstrují, jakým způsobem probíhaly zásahy bolševického režimu do života kočovníků. Přestože v těchto vyprá­věních šaman i šamanka vítězí, ve skutečnosti tomu bylo naopak. Ti nejvlivnější z evenckých šamanů skončili svůj život kdesi v lágrech a domů do rodné tajgy se již nevrátili.

 

Ve vyprávění „Chaptaj Bokorčo“ je zachycen okamžik, kdy se obyčejný člověk stává čarodějem (chaptajem, šamanem). Oge ­– vyvolený „čarodějův učeň“ – vstupuje do dřevěného srubu, kde je pohlcen příšerou (obrovitým hadem), aby tak získal zasvěcení a potřebnou sílu pro své budoucí léčitelské povolání. Had zde sym­bolizuje strážce podsvětí, v jehož útrobách prodlévají duše nemoc­ných lidí a stíny zemřelých.

 

V knize najdeme i několik vyprávění ze současnosti, v nichž se odráží vztah mezi ruským a evenckým národem, respektive jejich kulturou (,Jak přechytračit medvěda“, ,,Maradkanov“, „Poslední volchit“, „Prokletý Evenkou“, „Garčok“, „Postýlka“).

 

P. B.


Evenkové - cesta

Evenkové - šamanka

<<       >>