O děravé skále    Přehrát

Bylo-nebylo. Pohádka-nepohádka. Omšelé příběhy náhle ožívají... Bylo-nebylo, stalo se – nestalo. Jen letmá vzpomínka zůstala, z hluboké paměti vyklouzla a jako vlaštovka na jaře z rozličných krajů předalekých k nám zaletěla…

Chodili po zemi a hledali spravedlivé. Na konci posledního mokřadu se vzpínala vysoká hora. Žádný pták nad ní nevyletěl, tyčila se do mraků jako prst. Vystoupali na ní, aby tam natrhali posvátný jalovec. Když snítka jalovce hoří, proužek dýmu vábí průzračné postavy ochránců hor.

Jak se stala Chanda šamankou?

Onemocněla divnou nemocí. Pozvali k ní starou ženu, aby jí pomohla. Přišla a před její postelí upadla. Začala křičet, že nemůže blíž. Pak Chandu pozvala do šamanského domu. Když tam Chanda přišla, žena na ni čekala a řekla jí, aby se dobře dívala, co se bude dít. Do domu vešel muž se ženou a dva malí chlapci. Přijal je šaman Sajlikol. Zapálil jalovec a začal je očišťovat. Najednou odněkud vyskočil malý míček a vletěl Chandě přímo do rukávu. Vyběhla ven a strhla ze sebe plášť. Volala šamanku, aby jí od míčku pomohla. Ale ta se jen smála, protože ji chtěla vyzkoušet. Kdyby ten míček Chanda neviděla, šamankou bych se nikdy nestala!

Potom prošla Chanda děravou skálou. Je jako kančí tesák, s dírou až vysoko v mracích. Kdo vrství špatné skutky, tou dírou se neprotáhne, i kdyby byl hubený jako kost. A tlustý, který by jinak neprošel, ale v životě dobro koná, se prosmýkne děrou jako rybka-mřenka.

Chandě se tajil dech, když se ke skále blížila. Díra úzká, puklina jako ušklíbnutí. Duchové hor se vysmívají? Tajemný škleb se rozšířil a Chandino kulaté tělo jím proplulo jako mrakem měsíc.

Poté Chanda natrhala jalovec a vrátila se dolů. Když zažíhá snítku, svolává dýmem duchy hor. Zpívá o tajemné štěrbině, která prověřuje bytí. Vtáhne každého, podrží ho a propouští jen ty spravedlivé…