Román o proměně obyčejného člověka v kmenového léčitele. Příběh o dědečkovi Ogem vznikal postupně během mých dlouhodobých etnologických výzkumů v oblasti sibiřské řeky Podkamenné Tunguzky v letech 1992-2001. Všichni Evenkové, kteří mi o tomto posledním tunguzském šamanovi vyprávěli, jej znali. Tunguzové i Rusové Ogeho nazývali chaptajem – čarodějem, protože při léčení svých soukmenovců nepoužíval buben, ale léčil je pomocí duchů. Za minulého režimu bylo totiž v Rusku zakázáno šamanské umění provozovat, a tak mnozí silou obdaření šamani při obřadech nebubnovali, ale léčili jinými způsoby. Když ještě Oge žil v tajze, běžně používal buben jako druzí šamani. Po příchodu do vesnice bubnování zanechal. Už se o něm nemluvilo jako o šamanovi, ale o chaptaji. Traduje se, že Ogemu při léčení pomáhali hadi. Vstupovali do těla nemocného, sáli nemoc a tím uzdravovali. Jinak si Oge vypomáhal hlavně bylinami.