Zrcátka z prastarého stromu    Přehrát

Bylo-nebylo. Pohádka-nepohádka. Omšelé příběhy náhle ožívají... Bylo-nebylo, stalo se – nestalo. Jen letmá vzpomínka zůstala, z hluboké paměti vyklouzla a jako vlaštovka na jaře z rozličných krajů předalekých k nám zaletěla…

Tenhle příběh je nejstarší na světě. Kdysi dávno stál na zemi strom, který několik světů protínal. Kořeny sahal hluboko do země – kde žily podivuhodné bytosti: černé stíny, mátohy a předkové těch, kteří se ještě nenarodili.

 Kmen toho stromu protínal zemi, kde žili lidé. Byli to předkové našich předků, se světlou pletí, rusými vlasy a s očima jako modré nebe.

Koruna toho stromu sahala vysoko do mraků. V mracích si hrály víly, tančili duchové počasí a vysoko nad všemi vládl bůh – otec všeho Stvoření.

V té době žil na zemi bohatýr. Silný jako dub a rychlejší nežli myšlenka. A protože to byla doba velkých hrdinů, rozhodl se, že se vypraví do dálav. Vyhledá prastarý strom, vyleze na něj, přiblíží se bohům a porozumí veškerému Stvoření.

Šel dlouhý čas, šel krátký čas, sám nevěděl. Šel, až přišel na samý konec světa, kde na vysoké skále uviděl strom světa. Jeho kořeny prorůstaly skálou a sahaly kamsi do hlubin, obrovský kmen byl zahalen mraky a někde v té závratné výšce, se rozkládala koruna.

Bohatýr se zaradoval, přidal do kroku, aby stromu co nejdříve dosáhl. Když přišel až k němu, chytil se kmene konečky prstů, protože obejmout ho nedokázal. Pomalu se sunul píď po pídi, a jak stoupal, z čela a tváří se mu řinul pot. Jen ruce se mu netřásly, držel se pevně a neúnavně pokračoval. Vytrval až k první větvi. Tam se posadil, aby si odpočinul. Díval se do kraje pod sebou, hruď se mu dmula pýchou – tohle ještě žádný člověk nedokázal.

„Jsem bůh!“ zvolal troufale a bil se oběma rukama v prsa.

V tu chvíli se zablesklo a obloha zčernala. Zvedl se prudký vichr – byl to dech samotného Stvořitele, který se rozhodl lidskou troufalost potrestat. Vítr se opřel do stromu a začal jím smýkat. A smýkal jím tak dlouho, dokud bohatýra nesetřásl. Marně zarýval bohatýr nehty do kmene a marně svým tělem obemykal větev, jíž dosáhl. Vichr jej po chvíli uchvátil a svrhnul hluboko do propasti. S bohatýrem padalo k zemi také listí… Rozletělo se po světě, a jak se jednotlivé lístečky dotkly země, proměnily se v malá bronzová zrcátka. Ještě dodnes je nacházejí spravedliví lidé. Při pohledu do nich mohou nazřít věci přítomné, minulé i budoucí. A jsou-li pokorní a naslouchají bohu, mohou porozumět veškerému Stvoření…